Ideální životní partnerka

Ten všudypřítomný tlak na dokonalost, ať už v práci či v partnerských vztazích občas cítíme všichni. Byl by řešením android či androidka? 

Námětem, zda dokáže panenka jako jakýsi prototyp po všech stránkách dokonalé androidky zaručit muži šťastné partnerské soužití, se zabývá hra Die Puppe. V Augsburgu ji uvádělo SENSEMBLE Theater a čeští diváci představení měli možnost zhlédnout vloni na festivalu Gavran Fest připomínající hry i knihy chorvatského spisovatele Miro Gavrana. 

Hlavní postava Marko si po neúspěšném sedmiletém vztahu s ženou objedná u vědecké laboratoře panenku speciálně naprogramovanou k tomu, aby ho učinila šťastným. Na začátku hry se androidka ukrývá v krabici a Marko ji, po drobném nedopatření s baterkami, zprovozní dálkovým ovladačem. Jak se ale brzy ukáže, i loutka, která je nastavená k zajištění veškeré jeho spokojenosti, má své limity a z toho vyplývají i patřičné humorné situace. První dohadování nastává, když ho androidka oslovuje „poručníku“, což se mu vůbec nelíbí, a je také vyzván, aby jí vybral jako její současný majitel jméno. Tak získá panenka svoje jméno, a to Stella – „hvězda“.

Jedním z dalších mantinelů jejího chování je, že Stella ve všem hledá logické zdůvodnění a časem tím začne Markovi lézt pěkně na nervy. I když je při jejím továrním nastavení pamatováno i na to, aby se neprojevovala ani jako příliš hloupá, ani příliš chytrá, protože takové ženy přece muži nemají rádi, při šachových partiích Marka dokáže pořádně vytočit. Stella totiž již z principu dokonalého stroje, vždy vyhrává a nenechává mu tak ani malou naději, kterou si Marko zpočátku hýčká, že ji dokáže porazit. Rozbroje působí i skutečnost, že loutka jedná naprosto v intencích své tvůrkyně – vědkyně Barbary, která jí tak vlastně podsunula svoje vlastní zkušenosti s muži a názory na partnerství.

I tento potenciálně ideální vztah tak získává trhliny a nakonec se daleko více přibližuje „obyčejnému“ soužití muže a ženy. Divák se pobaví situacemi, které dobře zná i ze svého života. Vynikající je například scéna, kdy si Marko po obědě chce číst noviny, užít si trochu klidu, zatímco Stella do toho tříská s nádobím a nakonec  ho dorazí prohlášením, že očekává po obědě příjemnou konverzaci.  Komika vyplývá i ze situací samotných, kdy například Stella chce složit gauč a přitom do něho propadává a nakonec i s hlavou zaraženou mezi polstrováním gauče a nohami bezmocně visícími do prostoru s Markem stále hovoří.

Jedinečnost představení byla umocněna i faktem, že herec Heiko Dietz, ztvárňující obvykle Marka, do České republiky pro nemoc nemohl dorazit a role se chopil režisér Sebastian Seidel. S textem v ruce ho zastoupil a dlužno dodat, že podal fantastický výkon. I když na začátku diváky varoval, že není hercem, do postavy se bez problémů vžil a charakter Marka dokázal zvýraznit jak výrazem v hlase, tak příslušnou akcí na jevišti. Ostatně kdo jiný by měl mít pojetí hereckých akcí jednotlivých scén v malíčku více než samotný režisér! Kerstin Becke je výborná, má dokonalý výraz ve tváři a stejně tak i promyšlené pohyby, díky nimž je iluze mechanizované loutky naprosto dokonalá.

O něco ztíženou pozici mají herci v tom, že od nich scénografie vyžaduje po každém obrazu výměnu dekorací. Po dobu přestavby scény je tak na obrazovce na jevišti spouštěna digitální projekce ve formě reklamního spotu na perfektní vlastnosti androidky vyzdvihující její přednosti, navíc je tento předěl na závěr doplněný číselným odpočítáváním. Tento prvek je sice zajímavý, ale po několikátém opakování již divákovi nic nového nepřináší a byla by tak vhodná alespoň miminální obměna.

Hra dokázala nabídnout jak vtipné momenty, tak i pobídnout k zamyšlení nad dobou, kdy roboti s umělou inteligencí  již začínají pomalu být realitou a je otázkou, zda pro lidstvo bude tento krok pozitivní. Na druhou stranu jsou situace, kdy by takový android mohl být vítaným společníkem, například v dokumentárním nizozemském filmu Pečovatelka Alice je pojednáno o prototypu pečujícího robota pro osamělé starší lidi. 

Vezmeme tedy zavděk androidy, nebo jedince s lidskými emocemi nic nenahradí? Karel Čapek by měl ze současné debaty jistě radost :-)