Když se člověk přesune do kategorie Vyřazeno...

Poslední dobou mám chuť si připomenout svoje oblíbené písně z dřívější doby a tak nějak si při jejich poslechu oživit i minulé zážitky. Lze si tak připomenout dávné vzpomínky? Nakolik je naše zkušenost v nich vůbec otištěna?

Vypravila jsem se tedy do prodejny s CD nosiči, což už, přiznejme si to, je v dnešní době pro některé lidi takřka nonsens. Málokdo má v digitální době touhu vlastnit ten stříbrný kotouček. Takže chvála Bohu, že takové místo ještě existuje, i když už to čím dál více připomíná místo duchů, tak trochu podivných staromilců bloudících mezi regály. Rozhodla jsem se poohlédnout po nějakém albu od Sophie B. Hawkins, jejíž singl Damn I Wish I Was Your Lover byl hitem v roce 1992. Po neúspěšném pátrání jsem zamířila k informacím. Nejdříve to vypadalo slibně, protože prodavač se zdlouhavě probíral databází v počítači, pak ale zmařil mé naděje, sice ji kdysi měli, ale už je dávno vyřazena. Mám se podívat po bazarech. No, není to příjemný pocit, když se váš vkus propadne do kategorie Bazar, najednou si připadáte tak nějak „obnošeně“ a nehodící se do současného hudebního světa.

Na tuhle píseň,která má takřka uhrančivou náladu, přitom nemohu zapomenout. Když jsem ji v dobách nespavosti poslouchala v zšeřelém pokoji jen za přísvitu pouliční lampy z ulice, bylo to jako když se sametová kočka prochází nocí a jemně ve vás rozehrává krásné a tajemné přísliby. Sklopila jsem uši a místo Sophie B. Hawkins jsem si odnesla CD s Oceánem s písní Naděje, jen o rok starší než je Damn I Wish I Was Your Lover. Album Pyramida snů z roku 1991 se tenkrát prodávalo na kazetě a dodnes mi v uších zní „Nechci už žádný kruh, ve kterém se život stále točí“.

Trochu tápu, měl by vlastně vůbec člověk usilovat o návrat do minulosti? Na letošním Febiofestu v sekci Světla severu jsem viděla dánský film Rodiče v režii Christiana Tafdrupa, kde se hlavní postavy Kjeld a Vibeke přesunuli do doby svého seznámení a to se vším všudy, protože náhle ve třetině filmu omládli. Bylo to kupodivu depresivně laděné pokoukání, neboť situace, ze začátku přinášející znovu mladému páru určité výhody, se záhy vymkla kontrole.

Obdivovala jsem tvůrcovu odvahu se do takového fantaskního námětu pustit, i když mě nepotěšil tím, že z plátna náhle zmizeli herečtí představitelé postaršího páru, kteří byli moc sympatičtí. Příběh navíc těm, kdo se nostalgicky ohlížejí zpátky, ukázal, minulost si tak dokonale nepřivoláte. A to ani tehdy, když si věrně zreprodukujete místo včetně předmětů, které jste v té době měli kolem sebe. Přesto přivírám oči a nořím se s radostí do slov Petra Muka „Soužím se bezbřehou tmou, Soužím se chtěl jsem s Tebou, Soužím se nad spásou svou, Nad ztracenou láskou“ a chci věřit, že i když mé tehdejší pocity patří teď už vlastně na zaprášenou poličku v bazaru, něco z toho zůstává pořád mou součástí.