Patrick Swayze a jeho inspirativní odvážná cesta životem

Nedávno jsem zhlédla v archivu České televize dokument Já, Patrick Swayze z roku 2019. Kdo by neznal jeho ztvárnění postavy Johnnyho Castla, tanečního instruktora, který učí tančit Baby v Hříšném tanci. Jaký ale Patrick byl?

Když zachvátila Československo mánie kolem Hříšného tance, divačky si do pokojíků vyvěšovaly plakátky s hlavní postavou Patrickem Swayzem, který pro mnohé tehdy ještě neobeznámené s anglickou výslovností, byl prostě "Švajcem". Tehdy v roce 1987 byl ten film naprosté zjevení, a to nejen romantickou zápletkou, ale zejména mambem, které je ústředním motivem. Snila jsem o tom, zvládnout ty dokonalé taneční kroky! Nevynechala jsem ani jeden z dalších filmů s ním, který se dostal do kin, a také ráda vzpomínám na seriál Sever a Jih. A jistě si dovedete představit, jakou nevýslovnou radost mi udělala kazeta s písničkami z Hříšného tance. 

Ale jak to s hvězdami filmového plátna často bývá, jsou nedosažitelné. Jsem tedy vděčná za dokument Já, Patrick Swayze. Mimo jiné i díky jeho ženě Lise Niemi a bratrovi Donovi Swayzemu, či jeho hereckým kolegům a kolegyním mohou tak diváci proniknout více do jeho složité i originální osobnosti a uvidět ho skutečně takového, jakým byl, a zamilovat si ho o to více. Jeho pevná vůle, verva a odvaha, s jakou do věcí šel, jsou naprosto obdivuhodné. Za všechno hovoří nešťastná událost na začátku taneční kariéry, kdy utrpěl  úraz kolene, a přitom se za dva roky dostal opět do vrcholové formy. Filmu dával vše a vystřihnul s nadšením i kaskadérské kousky v Bodu zlomu.

V něčem se dají najít drobné paralely v jeho osudu i s Marylin Monroe, také on nechtěl být jen sexsymbolem, ale zajímala ho skutečná herecká práce. Proto byl třeba pyšný na roli amerického lékaře Maxe, který se ocitne mezi chudými v indické Kalkatě ve filmu Město radosti. Mimochodem víte, že Marylin Monroe psala zajímavé básně? Představeny byly na výstavě Božská Marylin v Jízdárně Pražského hradu v roce 2013 a dodnes mi utkvěla emoce, kterou jsem zažívala při jejich přečtení. 

Druhou tváří Patricka Swayzeho byla jeho touha po přírodě, samotě a divočině, bylo pro něj přirozené žít na svém ranči, nebo vyrazit do hor uklidnit si myšlenky. Patrně mu třpyt a ruch večírků Hollywoodu byl naprosto vzdálený. Herecké povolání ale bral s poctivostí sobě vlastní a až do posledních chvil, kdy již byl vážně nemocný, chtěl natáčet. Rozloučil se tak s diváky rolí tajného agenta FBI ve výslužbě v seriálu Zvíře.

A tak jako si jinou velkou osobnost operní pěvkyni Emu Destinovou od svých oblíbených procházek k dubu a pomníčku s jejím nádherným epitafem zmiňujícího "sněhobílé racky samot duše" spojuji s přírodou, i vzpomínka na Patricka Swayzeho se mi proměnila z rychle kmitajících bot na tanečním parketu do sněhobílé hřívy koně.