Bo vás naučí vnímat přítomný okamžik

Vy ještě neznáte chlapíka jménem Bo? Tak to je nejvyšší čas to napravit. Bo totiž dokáže člověku vlít obrovskou chuť do života. A také červená kráska Nella Dan, záhadné město Hobart, učitel Wilkins, nekonečný led a buřňáci sněžní.

Zbožňuji chvíle, kdy postávám před regálem v knihkupectví a prohlížím si zběžně hřbety knih a zkouším, jestli mě něčím zaujmou. Před časem jsem akorát dočetla Stůl v koutě od Michaela Ondaatje pojednávající o plavbě na parníku Oronsay a v koutku duše se mi zachtělo ještě prodlít nějakou tu chvíli na palubě lodi. Užít si tak mořem prosycený vzduch a burácející vlny alespoň ve fantazii! Padnul mi přitom zrak na knihu Až přijde noc, která se do mě pevně zaklesla kotvícím lanem, však měla také na obálce červeně stylizovanou kresbu kotvy. Moje přesvědčení, že tahle kniha je ta pravá, vzrostlo už při otevření na první stránce. Stačilo si přečíst celkem nenápadné věty, a to: „Bo rád chodil a ještě radši se procházel. Miloval vůni mokré trávy. Pekl nám palačinky s marmeládou a šlehačkou a bez nejmenší námahy dokázal přesvědčit maličkého ptáčka, aby mu zobal z dlaně.“ Tahle jednoduchá a výstižná charakteristika jedné z hlavních postav předznamenává skvělý vyprávěcí styl australské autorky Favel Parretové. Fascinující jsou okamžiky, kdy vám dokáže prostřednictvím hlavních hrdinů příběhu zprostředkovat obyčejné každodenní věci tak, že vnímáte jejich jedinečnost. Třeba když se Bo vrhne do čerstvě posečené trávy, vysloveně se rochní mezi jejími stébly až má triko celé špinavé, a s klidem prohlásí na poznámku od přihlížejícího chlapce, že je zničené a že tráva nejde vyprat: „Takhle je moje tričko perfektní.“ Takovým neobyčejným obyčejným momentem je také situace, kdy Bo stoupá na kamenný vrch. Zahlédne ho totiž z okna na stanici, kde se jen na chvilku zastaví při své plavbě na lodi Nella Dan, kde pracuje jako kuchař. Zpočátku ani neví, proč tam tak moc chce jít, ale ví, že je to pro něj hrozně důležité. Pak stojí nahoře a uvědomí si, že o tomle pohledu na zátoku s ledovci a o vzlétajících ptácích mu kdysi otec vyprávěl, a šeptá si tak pro sebe krásně prostá slova: „Tati – jsem tady.“  A pak si vzpomíná, jak mu o tomhle kopci tatínek vyprávěl pohádku, když byl malý, buřňáci sněžní se tak v jeho vyprávění změnili v maličké anděly, kteří se slétnou, aby ho pozdravili. Na jiném místě v knize je zas krásný rituál, který se svým otcem měli, jak společně natírali pramici oranžovou a blankytně modrou barvou. A vy si říkáte, jak tahle neviditelná citová vlákna mezi lidmi dokážou přetrvat, i když už třeba jeden z nich na světě není. Skvěle vykreslené zážitky v knize jsou o to cennější, že se týkají běžných věcí jako je zakousnutí se do jablka nebo čekání na světlo, když přichází den. Naposledy jsem takhle intenzivní pocit zprostředkovaných vjemů měla u filmu Parfém: příběh vraha, u kterého dodnes nedokážu pochopit, jakým zázrakem Tom Tykwer navodil hmatatelné pocity vůní skrz filmové plátno, a to ani nepotřeboval 4D kino. Pokud bych však měla vyzdvihnout ještě jednu myšlenku z knihy Až přijde noc, byl by to citát Alberta Einsteina:  „Všechno je energie, nic víc,nic míň. Nalaďte frekvenci reality, po níž toužíte, a neomylně té reality dosáhnete. Jinak to nemůže být. To není filosofie. To je fyzika.“  Tato slova zapsal na tabuli učitel Wilkins a protože už byl jedním z mála, kdo psal křídou na tabuli, tak tam ta slova zůstávala nedotčená delší dobu a vypravěčka příběhu Isla je tak měla na nějakou dobu před očima. Zarezonovala i v mé mysli, a tak vám přeji, ať si naladíte tu správnou frekvenci reality a rozletíte se ke svým splněným snům.